232

O bowlingu na kolizní dráze mezi Jupiterem a Saturnem.

     Já jsem řekl, že mě trochu bolí ruka, takže nebudu moci házet tak jako obvykle a Ríša prohlásil, že ho trochu bolí noha, takže také nepodá svůj běžný výkon. Dvě výborné výmluvy, u kterých se ani jeden z nás nezačervenal. A pak jsme společně s mým starým kamarádem, který mě po dlouhých letech slibování navštívil, vyrazili na bowling v mém sousedství.

     S Ríšou nás spojuje nejen čtyřletá řehole na střední škole, ale také láska k motorkám, krásným holkám, to vše vyjádřené trefnou formulací ze samolepky na zadní části našich moto helem: "Nelíbejte řidiče v rychlostech nad 120 km/h".
Proč to nepřiznat, úplně nejvíc nás spojuje soutěživost. Postupně se vyvíjela od zdravé k nezdravé, později chorobné a nyní bychom ji mohli diagnostikovat jako infaustní. Moji první motorku Suzuki Bandit po měsíci trumfnul Ríša Hondou Hornet750, kudy já jel stovkou, tudy on projel stodvacítkou a řídítka držel jednou rukou. Jakmile se doslechl, že jsem prodělal těžkou havárii se zlomeninami, už za týden mě překonal pobytem na jednotce intenzívní péče. Motorek už jsme se zbavili, ale soutěživost zůstala. Enormní.

     Bowling jsem nevybral náhodou a chystal jsem se vyhrát. Jsem čtvrtým nejlepším hráčem našeho tříčlenného týmu Strašilky a pravidelně hájím jeho barvy z lavice náhradníků v amatérské lize. Mám svoji vlastní kouli od pana Hájka ze Zličína, vlastní boty, takže se mi už nikdo nemůže posmívat, že se štítím erárních a také svou vlastní fanynku, půvabnou servírku Žanetu, která sice chodí mezi stoly pomalu, ovšem na krásných dlouhých štíhlých nohou. Často se neusmívá, ale umí si báječně sfouknout ofinu, když jí vlasy spadnou přes oči. Jo a umí si protáhnout záda tak vnadným pohybem, že ji okamžitě odpustím další špatně vyřízenou objednávku. Dneska má na sobě krátkou červenou sukýnku a teď obdivně pozoruje Ríšu, který se připravuje k poslednímu framu. Až moc obdivně, skoro nekriticky. Já netvrdím, že mi to nějak vadí, ale na dýško může zapomenout i kdyby večer zakončila kankánem na stole.

     Momentálně mám náskok a dychtivou radost z blízké výhry, protože Ríša potřebuje 3 striky v řadě a jelikož už bezprostředně předtím 3 striky dal, statisticky mi takový scénář nedává smysl. Pokud si dobře vzpomínám, šikovný extra nebyl a v hodině branné výchovy dostal hysterický záchvat, protože jediný z celé třídy nedokázal vpravit diabolku do laufu vzduchovky. 

     Po prvním striku ze tří potřebných pokrčil rameny, obdařil Žanetu úsměvem, který považuje za šibalský a já měl co dělat, abych mu nepřipomněl, že má doma v Liberci manželku a tři děti. Pak dal druhý strike, mně uniklo z plic takové podivné tlumené vykviknutí a Žanetu to rozesmálo. Ríša se otočil, zvedl ruce do vzduchu, točil dlaněmi jako by v nich svíral nějaké imaginární koule a prohlásil: "Tyhle ručičky ale nejsou šikovné jen na bowling!"
Žaneta sklopila oči, zrudla a snažila se vhodnou reakci vykoukat z těch svých dokonalých kotníků. Žádné dýško, definitivně.

     Každý psycholog, možná dokonce každý podprůměrný trenér bowlingu, by určitě přišel s tím, že soupeře je potřeba rozhodit, vykolejit, ale já jen stál, zíral a nevěřil svým očím. My máme tuhle občasnou bezradnost asi v rodině, poctivě si ji předáváme z pokolení na pokolení. A také jsem navíc Ríšovi trochu fandil. I tak je pro mne stále mnohem více kamarádem než soupeřem.
Přál jsem mu, aby hodil osm, protože pak by o jeden bod prohrál, devět jsem mu přál méně a už vůbec jsem mu nepřál další strike, protože pořád je to hlavně soupeř a až pak kamarád.

     Možná to vypadá, že si sám sobě odporuji, ale jak se zdá, tohle jsem si už konečně ujasnil, když vidím, jak se Ríša dívá hladově na Žanetu a ona mu to s návdavkem vrací.
Ríša udělal tři rychlé kroky a hodil žlábek, teda vlastně strike (žlábek byla jen moje výhybka do vlažných představ). Pak se otočil, předvedl poklonu, spíše takové polovičaté pukrle, popotáhl se za límečky od póla, což asi odkoukal od nějakého fotbalisty nebo úspěšného právníka a podal mi ruku.

     Oba jsme přetáhli masky neutrálních výrazů přes gejzíry pocitů, protože já jako bych se právě díval na svůj pohřeb, kde mi místo rockové hudby pustili dechovku a na Ríšovi bylo až příliš znát, že si chce sundat kalhoty, točit s nimi nad hlavou a skočit šipku na dráhu.

     Od počítače přišel váhavým krokem správce drah Míša, přečetl si výsledné skóre, pokýval uznale hlavou a pak jej vyhlásil: "232 má vítěz a 231 má poražený".
Řekl to takovým tím učitelským tónem, jako bychom byli začátečníky v poznávání číslic a čekali, až se nad námi někdo slituje a oznámí nám, jak to vlastně celé dopadlo.
     "Blahopřeji," řekl jsem škrobeně a ještě dodal, "vyhrál jsi o jeden bod".
     "O sto nebo o jeden, to je stejný," nedal se o hodnotu výhry připravit Ríša, "v Naganu Češi taky Rusy porazili o jeden gól a hele, jaká z toho byla sláva."
     "Vytisknu ti hru," řekl mi Míša, "je to super výkon", dodal ještě povzbudivě.
     "Děkuju, Míšo, ale to fakt nemusíš," ohradil jsem se nahlas, "až mě nebude tolik bolet ruka a naházím něco pořádného, tak mi to vytiskneš, dobře?"
Míša mi zapátral vnímavě v obličeji, pokýval souhlasně hlavou a obrátil se na Ríšu se stejnou otázkou.
V Ríšovi dříme kus komedianta, protože se líčeně rozkročil a pak začal protestovat dost hlasitě, aby to Žaneta slyšela i kdyby si schválně zacpávala uši.
     "Tak já nechci záznam takovýhle hry dvojnásob. Co bych s ním asi dělal? Zarámoval ho? A pak si ho pověsil do obýváku nad krb? Nebo do kuchyně nad ledničku? Abych si jako vzpomněl, že až pojedu nakupovat jídlo, tak mám koupit šáňo a oslavit to? Nebo do pokojíku, aby děti měly vzor? Lidi vzpamatujte se! Vždyť já nehodil ani Bílou Jawu!"
     "Co? Jakou bílou Jawu?" zeptali jsme se nechápavě já, Míša, Žaneta a několik lidí kolem, kteří finišovali před zavíračkou na ostatních drahách, posedávali u stolků, poslouchali naši debatu a vesměs obdivovali naše skóre dosud svítící na monitorech pod stropem.

     Ríša se shovívavě usmál ve stylu ´ no jo, ouha, já vás dopředu neproškolil, že dvě krát dvě jsou čtyři ´ .
     "Přece Špinarka, ne?", rozhodil ruce, "Bílá Jawa 250! Ta písnička."
A pak ještě dodal: "já když nenaházím aspoň těch pitomých 250, tu Jawu, tak mám zkaženej den, úplně. Dneska jsem to pochopitelně nenaházel, protože mě bolí noha."

     Chystal jsem se říct, že to mám podobný, ale to by mi asi neprošlo, protože vedle stál Míša a taky tu byla Žaneta, která si sice není zaboha schopná zapamatovat, co si kdo objednal, ale že neházím přes 250, to si bude pamatovat určitě. I když možná ne, protože se vzápětí zeptala: "Která to je, Špinarka? Není to ta s odbarvenýma vlasama? Jak bydlí nahoře pod skalkou a vzala si toho Vietnamce, co pašoval cigarety?"
Ríša na Žanetu vykulil oči, svého času na Špinarce dost ujížděl a jeho manželka Klára nám jednou u opékání buřtů řekla, že ve spíži našla krabici od bot plnou jejích plakátů, postříkaných něčím ztvrdlým, bílým. Ríša tvrdil, že se mu do krabice převrhla plechovka se Salkem, ale nikdo jsme mu nevěřili.

     "Ok," řekl Míša a já ho poprosil, ať nám to uzavře, spočítá a vystaví společný účet, aby ho mohl poražený zaplatit.
Ríša prohlásil, že mě to nesmí ani napadnout, že bylo pro něj skvělý si po roce zase zahrát bowling a pak upustil schválně peněženku, odkud se mu všechno vysypalo, takže vytapetoval podlahu tisícovkama, stoeurovkama a debetníma kartama všech bankovních zařízení, která si v Česku otevřela pobočky.
Žaneta mu pomáhala peníze posbírat a smála se, protože Ríša jakoby předstíral, že mu úplně stačí, když se mu do peněženky vrátí polovina toho, co mu popadalo na zem.

     Těsně před zavíračkou jsme vyšli ven na parkoviště a Ríša trval na tom, že mě hodí domů. Venku před domem jsme si podali ruce a slíbili si, že se zase co nejdřív uvidíme. Pak Ríša řekl, ať na tu hru zapomenu a neužírám se. Jsme přece hlavně kamarádi.
Je to tak, souhlasil jsem v duchu.

Pak bouchli dveře, Ríša vylekal všechny zdější kočky protočením kol a zmizel za rohem.

     Tak, tady by příběh mohl skončit. Potkali se dva kamarádi, přátelsky si zasportovali, lepší prohrál, což se výjimečně stává, rozešli se po svých domovech a život jde líně dál. Ale já vás ubezpečuji, že přesně tohle je místo zlomu celého příběhu, tady všechno začíná a život se právě chystá na trojité salto s vývrtkou.
O pět hodin později, až si budu celý špinavý a zakrvácený lehat do postele, zazvoní telefon a Ríšova manželka Klárka řekne to slovo. Bude řečeno potichu, ale bude zároveň hlasité jako bouchnutí dveří Ríšova Cadillacu Escalade. A také stejně definitivní.

     Klára žila v America a splnila si svůj cíl projet stopem Route 66. Zůstaly ji vzpomínky, fragmenty zkušeností drsných zážitků osamělé hezké holky v nesnázích a zvyk používat v extrémních situacích anglická citoslovce.
Stojím, držím telefon a po display už čůrkem teče krev z mého palce, poslouchám jak přerývaně dýchá: "Můžeš mi říct co se stalo?"
"Hráli jsme bowling?" odpovídám nejistě na otázku otázkou. Už si nejsem moc jistý, jestli s tím vším má bowling ještě něco společného.
"Jajks!" řekne potichu Klára.

     Máme v češtině takové přirovnání: Smál se, až se za břicho popadal.
Když jsem od Kláry naposledy slyšel tohle anglické citoslovce, stála na mém novém béžovém koberci, popadala se za břicho, ale vůbec se nesmála.
"Jajks, asi mi praskla voda," prohlásila tehdy a v ten moment Ríša nezpanikařil, jen zbledl, omdlel a praštil se hlavou o římsu krbu.
"Opá", řekli jsme tehdy společně s Klárou.

     Pak bouchli dveře, Ríša vylekal všechny kočky protočením kol a zmizel za rohem.

     Počkal jsem až bude auto z dohledu, otočil se a rozeběhl ulicí dolů. Měl jsem naspěch. Potřeboval jsem chytit v bowlingu Míšu, aby mi vytiskl záznam o hře. Přes 230 jsem ještě nikdy nenaházel a možná už nenaházím. Chtěl jsem důkaz. Čísla, fakta, černé na bílém.

     Utíkal jsem, srdce mi poskakovalo v hrudi jako jo-jo. Snažil jsem se vymyslet, co řeknu Míšovi. No, je to jedno, je to můj zápis z mojí hry a mám na něj zkrátka nárok. Co když ale Míša odešel? Možná tam bude ten brejlatej pingl, který občas vypomáhá Žanetě.
Když nosí brýle, určitě si zkazil oči koukáním do monitoru, takže se v počítačových programech vyzná a bude schopen mi vytisknout záznam. Nemám ho moc rád, dost si hraje na chytráka a jednou se doslova vetřel do naší konverzace s klukama. Podíval se přímo na mne a řekl: "Náhodou jsem uslyšel o čem se bavíte a musím vás opravit, za grounding může být udělen trest i kratší než patnáct yardů."
Zůstal jsem tehdy na něj zírat asi minutu a nevěděl, jestli bych ho neměl praštit židlí do palice, aby se mu okysličil mozek a trochu se probral. Jak si může jouda okresní třídy myslet, že ví o americkým footballu víc než já? Doma jsem pak zjistil, že měl pravdu, ale to nemění nic na tom, že je to pěkný vůl.
Pořád ale lepší, než kdyby tam byla jen Žaneta, ta je sice hezká, ale hloupá jako štoudev. Zrychlil jsem.

     V bowlingu se ještě svítilo a o pult se opíral brejlovec, počítal tržbu. Zabouchal jsem na sklo. Polekaně zvedl oči od peněz a ukázal gesto, kterým rozhodčí na ledě signalizuje, že gól neplatí, v běžné hovorové mluvě tento neverbální výraz také znamená ´ je zavřeno, odprejskni ´.
Znovu jsem zabouchal, tentokrát hlasitěji. Snažil jsem se mu naznačit, že jsem si něco zapomněl uvnitř. Obracel jsem kapsy naruby a kroutil hlavou. Nato on opsal rukou velký oblouk, čímž asi ukazoval cestu sluníčka po obloze a že bych si měl počkat do zítra. Chvíli jsem přemýšlel, jak mám mimicky ukázat sdělení: ´ Okamžitě mi otevři ty posraný dveře, debile, nebo si tě chytnu a rozšlapu ti ty tvoje brejličky.´ 
Zvedl jsem pokrčené ruce, dlaně dal k sobě a předvedl mu poníženou prosbu. Chvilku počkal jestli nenechám ve vzduchu vztyčený prostředníček, pak shrnul peníze někam ke kase a šel mi otevřít dveře.

     Okamžitě jsem dovnitř strčil nohu jak nejdále to šlo, aby mi nemohl dveře přibouchnout před nosem.
     "Co jste tu nechal?" vyjel nepřátelsky.
     "Moc se omlouvám," začal jsem já s přesvědčením, že všechno půjde dobře, když to bude po dobrém a až kdyby to šlo špatně, tak to půjde po zlém, "moc rád bych měl záznam svýho výkonu z bowlingu. Třetí dráha, od 21 hodin."
     "To ale nejde, vy jste ten záznam nechtěl, slyšel jsem to. Vysloveně jste panu Michalovi řekl, že ten záznam nemusí tisknout," brejlovec se mi snažil zastoupit cestu.
Nakročil jsem dovnitř a možná, ale opravdu jen možná, jsem se do něj trochu opřel. Lehce zavrávoral a když viděl, že jdu k pultu, poplašeně vykřikl: "Tam nesmíte, mám tam peníze, zavolám policii."
Zkusil jsem metodu uklidnění se napočítáním do deseti s hlubokým nádechem a hlubokým výdechem, ale při pěti jsem se otočil a zahrozil mu prstem: "Já ti seru na policii, jediný co po tobě chci, je, abys mi vyjel záznam ze hry. Třetí dráha od devíti hodin. Švihej."

     Původní tenor nyní nahradila pisklavá fistule, skoro ženský soprán: "Vy, vy, vy mi tykáte? Já vám to nemůžu vyjet, už jsem vám řekl, že to systém neumožní, už proběhl reset. A nechoďte k tomu pultu, už jsem vám řekl, že tam mám peníze."
     "A já už ti řekl, že ti na ně seru," píchal jsem jeho směrem prstem do vzduchu, "pro mě za mě si jich půlku nech, budou se ti hodit. Jestli mi to nevytiskneš, budeš je potřebovat na nový brejle, až ti vorašpluju hubu."

     Adrenalin mnou úplně cloumal a dostal jsem nepřekonatelný lust na pořádnou rvačku. Někde venku byla jasná obloha, svítily hvězdy a planety. Nehnutě, tiše, mlčky přijaly mou výzvu.

     "Systém to ale neumožní, už se do něj nedostanu, proběhl reset, záznam o hře je pryč."
     "Kde?"
     "No prostě tam není, možná by to šlo, ale musel bych tam vstoupit jako supervisor."
     "Ok, domluveno, vstup tam jako supervisor, já se nebudu dívat a budu dělat, jako že o tom nevím. A nikomu to neřeknu. Klidně tam vstup jako bílá paní, mně je to u prdele."
Brejlovec udělal ve vzduchu takové divné gesto rukou, označující bezvýchodnost svého snažení mi něco vysvětlit a pak přidal do hry ještě druhou ruku, kterou si pročísl vlasy a tím chtěl asi říct něco v tom smyslu, že potkává nějakého toho blbce na denním pořádku, ale já mezi nimi hraji s převahou prim.
     "Já ale nejsem supervisor."
     "Fajn, kdo je supervisor?"
     "To nesmím říct."
     "Teď už jo, dávám ti povolení." Raději jsem k němu udělal dva rychlé kroky, aby to bral jako razítko a notářské ověření toho povolení.
     "Pan Michal. Michal je supervisor. A pan Michal už je doma."

     Tohle fakt ne, to mi hlava nebere, vysokoškolák s roztroušenou inteligencí.
     "Ty vole," zařval jsem, "tím jsi měl začít! Ihned mu zavolej."
     "To nejde."
     "Co nejde, jak nejde? Chceš další povolení?"
     "On si vypnul telefon a je nedostupný, ale nesmíte se mu divit, sloužil tři dlouhý směny za sebou, to máte ty večírky penzistů, pak tady byli požárníci, pak dům dětí a mládeže, pak hasiči, to už jsem říkal..."
     "Kde bydlí?"
     ".....a on to všechno odmakal, to je fakt rachota, sám si to vyzkoušejte, pořád na nohou..."
     "Stačí, kde bydlí?"
     "Nevím," řekl a já nabyl jistoty, že ho budu muset udeřit, abych ho v tom vzpomínání trochu podpořil.

     V ten moment vstoupila do sálu Žaneta, v módním kostýmku, pod zšeřelým svitem nouzového osvětlení, vypadala úchvatně. "Tak žížalko, já jedu domů."
Pak si všimla mne a rozzářila se. "Ale, ale," pohodila hlavou a sfoukla zbytek nepoddajných vlasů.
     "Pán přišel za Míšou," řekl na vysvětlenou Žížalka.
     "Nóó, koukám, jasněěěě," protáhla tiše Žaneta, chvilku si mě měřila, zkoumavě mě odhadovala, pak se ke mně přimkla a zavěsila se mi pod paži. "Tak já ho k němu hodím."

     Vyšli jsme ven a já blahořečil vesmír a jeho síly. Nedopřály mi sice výhru, ale v podstatě na mne nedají dopustit. Prostě sen, paráda, problém vyřešen. Žaneta mě k němu hodí.
Na zlomek vteřiny jsem se ještě otočil a ty dva porovnal. Na jedné straně absolvent vysoké školy, ze kterého by nevypadla užitečná informace ani na skřipci a na druhé straně přirozená inteligence v přitažlivém balení.
     "Běž, dávám ti povolení spočítat ty peníze, žížalko." Mávl jsem na něj, jako že všechno dobrý, Otočil se a odešel bez pozdravu.

     Žaneta měla Fiata, ten model, který rachtá hned jak sjede z výrobní linky, usmívala se na mě a řadila jen, když si motor zoufale zaškemral. Něco povídala, občas mi položila ruku na koleno, asi aby zdůraznila naléhavost obsahu a celkově mi připadala moc milá. Neposlouchal jsem ji. Myslel jsem na to, co řeknu Míšovi a také na to, že jsem utahaný a potřebuji si odpočinout.
Nejraději bych měl na Žanetu dálkové ovládání, abych mohl prostě zmáčknout mute a trochu si zdřímnout.

     Překvapilo mě, jak jedeme dlouho, protože jsem měl za to, že Míša bydlí v Novým Boru. Teď jsme byli od Boru dost daleko, dost na samotě a dost v lese. I když jsem Žanetu skoro neposlouchal, stejně už jsem věděl, kde koupit zlevněné punčocháče, kde připravují cortado éňo ňůňo, a ve kterém boutique mě za deset minut připraví o polovinu výplaty. Prostě samý věci, který určitě budu příští týden potřebovat.
Konečně jsme zastavili. Před námi stál veliký zděný dům. Polovinu omítky měl opadanou, vstupní dveře byly osazeny řadami starých poštovních schránek a k domu byla přilepena velká dřevěná kůlna. Někde za domem štěkal pes, ale jinak bylo ticho. Dům vypadal osiřele, nevábně a tma kolem nabrala černější odstín než obvykle.

     "Tak jsme tady, vítej Slávku," řekla Žaneta a já jsem nutně potřeboval na tom dálkovém ovladači najít tlačítko pauza, abych si srovnal myšlenky.
Schválně jsem se na Žanetu nedíval, protože jsem nevěděl, jak se mám tvářit. Tady cosi nehrálo, něco se mi vymykalo zpod kontroly a na chvilku jsem zažíval stejné pocity, jako když jsem onehdá uklouzl na bílých kamenech a začal sjíždět nezadržitelně po skále, aniž bych mohl pohyb nějak ovlivnit. Takže jsem jen dál seděl a čekal na pokračování.
     "Tamhle mám byteček, jak se svítí," ukázala prstem do druhého patra, "nechávám rozsvícenou lampičku, když jsem na bowlingu, aby mi ducducíkové nevybrabčili ledničku, jsou pořád hladoví. Je to malý byteček, jen kuchyňka, malá koupelna s hajzlíkem a jeden malý pokojík. Ale mám tam čisto a uklizeno, taky mám víno, kdybys chtěl. Jediný co nemám, jsou šprcky, nestačila jsem je koupit, došly mi," dodala omluvně.
JAJKS.
     "Ty u sebe máš nějaký prcgumy?", zeptala se mě stejným tónem, jakým by se mě asi zeptala, jestli mám jednorázový kapesníky.
Něco ve mně prasklo. Asi voda.
Jajks.
Snažil jsem se rychle vypátrat, co si o tom celým můj mozek myslí, ale vůbec se mi to nedařilo, byl na jiný frekvenci, protože se se mnou nebavil. Postavil si hlavu a začal trucovat.
Ach vesmíre, vesmíre, cos mi to zase udělal? Někde na kolizní dráze mezi Jupiterem a Saturnem se srazila meziplanetární šprcka s mezigalaktickou prcgumou a vznikla z toho tahle situace.

     Konečně jsem zvedl oči od dvířek ukládacího prostoru pod palubkou a podíval se na Žanetu. Vypadala natěšeně a hltala mě očima.
     "Ne, Žanetko, já nemám prcgumy. Já se moc nepřipravil," dodal jsem omluvně.
     "To nevadí," pohladila mě po noze a tentokrát vyjela dlaní trochu výš, "já beru bonbóny a vím, že si čistej. Akorát tě musím upozornit, že kdybys chtěl dělat nějaký tyhle divný praktiky a dělal na mě budliky, budliky, tak v tom bytě vedle bydlí dva kluci a na ty bych udělala duc duc a oni by ti dali baciky baciky. Ale já se moc těším, vím, jak si mě dneska hltal pohledem, zadek a nohy a tak. Nemysli si, že to nevím, mám oči všude. A budu se snažit, fakt se budu snažit. Užiješ si to, bude to skvělý."

     Polkl jsem na sucho, dal bych si to víno, ale vůbec se mi pro něj nechtělo nahoru, abych třeba na schodech nepotkal nějakého baciky baciky.
     "Ne, Žanet, to nebude skvělý, ani trochu ne. Už teď je to dost špatný. Míša tady asi nebydlí, viď?"
Odtáhla ruku a přestala se usmívat.
     "Nebydlí, kdyby tu bydlel, věděla bych to. Proč se na něj ptáš? Nejseš tahle druhá orientace?"
Měl jsem úplně povolený mozkový závity, takže mi chvilku trvalo, než mi došlo, na co se mě ptá.
     "Ne, to je v pohodě, jsem na naší straně barikády, orientaci mám dobrou."
     "Aha," řekla, ale nevypadala, že by ji to uklidnilo. Zatvářila se nechápavě. "To se ti nelíbím? Dělám něco špatně? Jestli nechceš píchat, tak ti dám kuřbu. Za polovinu."
Jajks.

     To není dobrý. Tohle už je mimo jurisdikci Saturnu i Jupitera, v tomhle musí mít prsty celá posraná Mléčná dráha. Bylo načase v celé věci udělat pořádek a rozložit vše po poličkách.
     "Žanetko," začal jsem chlácholivě, "já nemám prezervativy, protože jsem neplánoval pohlavní styk. Já jsem přišel do bowlingu po zavíračce opravdu za Míšou, aby mi vytiskl záznam o hře. Ty sis prostě větu: ´ Pán přišel za Míšou ´  vyložila jako krycí šifru pro větu ´ Zdravím vespolek, tak jsem tady, abych vošukal Žanetu ´ ."
     "Tak jo," řekla Žaneta.
     "Co jo?"
     "Tak mě vošukej," zasmála se a znovu se ke mně natáhla rukou a tentokrát mířila až někam mezi břicho a nohy.
Uchopil jsem ji za ruku a přemístil ji na řadící páku.
     "Jenže já nechci, Žaneto, já to neumím vysvětlit. Já funguju trochu jinak. Prostě nemám najednou chuť. Jsi krásná, šíleně sexy, jsi úžasná, ale jako, prostě, rozumíš, jo?"
Výraz Žanety rázem ztvrdl, přivřela oči a vypadala jako šelma před útokem.
     "Rozumím. Dlužíš mi litr a půl. A za hovno. Mohl jsi mě mít na celou noc, ale teď vypadni z auta a běž se domluvit s Míšou, třeba ti dá lepší cenu."
Otevřel jsem dveře auta a okamžitě mě ovanul svěží, hodně chladný vzduch. Byl jsem jen v tričku, ale zároveň rád, že to celé skončí.

     "Žaneto," řekl jsem s jednou nohou na zemi," za prvé ti nic nedlužím, protože nic nebylo. A za druhý mi alespoň poraď, kudy mám jít. Vůbec nevím, kde jsem."
Strčila do mne tak prudce a nečekaně, až jsem vypadl z auta na štěrkoasfalt.
     "Slávečku, za prvý ty peníze mi zacvakáš dřív, než si myslíš, protože mi utekly kšefty a moc dobře vím, kde bydlíš, a za druhý, cestu si najdi sám, když máš tak výbornou orientaci."

     Cesta mi zabrala skoro tři hodiny, zkrátil jsem si ji přes les, ale to nebyl nejlepší nápad. Chvilku mi svítil pod nohy měsíc, jenže pak ho to omrzelo a zalezl za mrak. Takže jsem přišel domů mokrý, špinavý a v roztrhaných kalhotách. Ke dveřím mi chybělo necelých padesát metrů, když jsem si všiml, že před domem stojí černé auto a na verandě se rýsují proti světlu z pouliční lampy dvě siluety. Dvou mužů.
Vzpomněl jsem si, jak mnou před několika hodinami cloumala chuť se porvat. Teď jsem nic podobného necítil, ale jasně jsem si uvědomoval, že hvězdy a planety svítící nehnutě na jasné obloze, tiše a mlčky přijaly mou výzvu. 

     No nic, jinudy než dveřmi se domů nedostanu. Taky jsem mohl přespat v parku na lavičce, ale tím bych jen přesunul problém na další den. A když na vás uprostřed noci čekají dva muži, je to problém, který odkladem nevysublimuje.
Chudák moje kočka Markýzka čekala pod verandou, s podezřením a obavami se dívala na oba muže a pro jistotu si od nich udržovala odstup. Jakmile jsem se dostal k elektrickému transformátoru, nadšeně vyběhla. Asi se těšila na granulky, ale já musel nejprve ukojit hlad těch dvou.

     "V klidu, nespěchejte," řekl vyšší z nich. Konečně jsem jim viděl do obličeje. Jeden měl zapadlý nos, chyběla mu vyoperovaná nosní přepážka, takže to byl boxer, patrně profík. Asi už nějakou dobu nemohl doma najít činky, protože vypadal z formy. Druhý chlap, vyšší, měl usměvavý obličej, vypadal příjemně, ale jeho oči se nesmály ani trochu. Byl mírně předkloněný, přešlapoval z nohy na nohu takovým tím líným způsobem, jakým se liší rváči od obyčejných lidí. Moc milá společnost. Byli jsme tu dva proti dvěma. Já s Markýzkou a proti nám boxer a nechte mě tipovat, voják s dobrým výcvikem.

     "Jsme od policie, pane, buďte v klidu, máme jen pár otázek a nepočká to do rána. Máme problém s jedním Rusem a dostali jsme tip, že byste nám mohl poradit."
To jo, ty vole, to můžete zkoušet na někoho jinýho. Vy dva policajti určitě nejste. Cokoliv jinýho, jenom ne policajti. Ukažte mi jediného policistu, který by se obtěžoval pracovat na případu nějakého Rusa uprostřed noci. Dva schody pod verandou jsem se zastavil.
     "Můžu vás poprosit, abyste mi ukázali nějaký doklad?"
     "Jistě, samozřejmě," řekl zase ten vyšší.
Ruce držel v kapsách, teď jednu vytáhl, v ní měl průkazku a tu položil na široké zábradlí nad schodištěm. Když viděl, že váhám, kousek poodstoupil.
Natáhl jsem k průkazce ruku a hodně jsem je podcenil.
Byli rychlí a sehraní. Pohnuli se oba naráz. Boxer se sehnul, jako by chtěl vzít do náručí kočku a tím si získal mou pozornost, protože jsem očekával nějaký útok. Mezitím dlouhán rychle popošel k zábradlí, vytáhl z druhé kapsy pouta, zkušeným, praxí nabytým pohybem mi je nasadil na zápěstí a druhé klepeto přikurtoval k zábradlí.
     "Tak," řekl dlouhán, "to bychom měli, říkal jsem vám ať nespěcháte."

     To byla skoro poslední slova, která jsem od něho slyšel. Od té chvíle už se mnou vyjednával hlavně boxer. Měl hrubý hlas a k tomu šišlal.
Mozek mi najednou, teď když už bylo pozdě, začal nahazovat jednu nápovědu za druhou. Postupně jsem je všechny zavrhl. Nejdéle jsem zvažoval možnost začít křičet, ale došlo mi, že to nemá cenu a jen přileju olej do ohně. A plamínky v očích toho boxera jsem viděl jasně, na těch bych si mohl už teď klidně opékat ražničí.

     Zápas netrval dlouho, já byl mimo hru a tak zůstala Markýzka sama proti dvěma. Nedivím se, že utekla hned jak jí došlo, že tahle návštěva ji nebude drbat za ušima. První ránu jsem dostal od boxera, čekal jsem úder rukou, ale místo toho mě kopnul do žeber. Okamžitě jsem se zhroutil. Ne snad, že by to byla tak hrozná rána, ale doufal jsem, že mi dají pokoj.
Vzápětí mě praštil voják, otevřenou dlaní a byla to tak strašná šleha, že už jsem nemusel nic předstírat. Sesunul jsem se na zem a zůstal viset na řetízku pout.

      Ještě pořád jsem nevěděl, proč jsou tady. Jednu dobu jsem vedl takový druh života, že mi zůstalo dost želízek v ohni. Jsou lidi, kteří by mě takhle v hrsti měli rádi, ale netroufnou si a pak jsou lidi, kteří by mě do podobného postavení dostali hravě, ale nestojím jim za to. Někdo z nich změnil názor.

     Konečně mi to objasnil boxer: "Panášek by dělal prciky prciky, ale nechce še mu cinky cinky."
Okamžitě mi spadl kámen ze srdce a dokonce jsem si dovolil pousmání, tenhle způsob vyjadřování už jsem dneska slyšel. Tohle nejsou ti, kterých bych se opravdu bál. Až dostanou, oč je Žanetka poprosila, odtáhnou a bude od nich klid. A Žanetka jim určitě neřekla, aby mě domlátili. Je sice štětka, ale není potvora.

     Zkusil jsem se narovnat a celkem se mi to i podařilo, kolena mě nenechala ve štychu a už se opět hlásila do služby.
     "Já bych i žaplatil, ale mušel bych še doštat do peněžeky."
"Ty šráči, žašranej!" přidušeně zakňučel boxer a nahnul se až úplně ke mně, "kdybych Žaňuli nešlíbil, že tě nežabiju, tak bych tě žabil!"
Voják ode mne boxera jemně odstrčil, rychle mi hmatem zkroutil volnou ruku a pak mi vytáhl z kalhot peněženku. Sebral papírové peníze, dvě tisícovky, strčil si je do náprsní kapsy a pak si do dlaně vysypal drobáky. Podal je boxerovi a řekl: "Máš kapesníky? Prodej mi je."
Boxer na něj chvilku zíral, ale pak vytáhl malý balíček a z ruky do ruky jej vyměnil za hromadu drobáků.
Pár kapesníků mi voják podal: "Utři si rypák".
Až teď jsem si všimnul, že na několika místech kolem mne jsou krvavé loužičky a další krev se mi hrne z nosu jako z protržené přehrady. Voják pokýval hlavou, plácnul mě po rameni: "Pašák, my jdeme."
A vykročili po schodech, už se ani neotočili.

     "Tak snad mi sundáte ty klepeta, ne?"
Nereagovali a už pomalu zalézali do auta.
     "Héj, vy kokoti, okamžitě mi sundejte to železo."
     "Přečti si ten vzkaz," řekl voják, ukázal na policejní průkazku, která dosud ležela na zábradlí. A něco křiknul i boxer, ale to byla spíš nadávka. Sedli do auta a tiše odjeli.

     Podíval jsem se na kartičku a samozřejmě to nebyla žádná policejní průkazka. Okamžitě jsem poznal Žanetino písmo. Stejným rukopisem mi psala na konzumní lístek coca-cola, aby mi pak přinesla jedenáctku Svijany.
     TĚMAHLE ŽELÍZKAMA JSI MOHL BEJT PŘIPOUTANEJ K MÝ POSTELI. UŽIJ SI TO!
Jajks.

     Tak to bychom měli. Představil jsem si Žanetu, jak se spokojeně uculuje, schovává si dvě tisícovky do výstřihu a pak se ladně protahuje. A najednou jsem ucítil tlak v poklopci, slabost v podbřišku a náhlý nával krve.
 Jasně, ty vole, teď jsi hrdina. Když si byl se mnou v autě u Žanety, schovával ses a dělal jsi ze sebe kus želatinového žužu, teď si najednou budeš hrát na kukuřici.
Nemysli si, že ti nějak ulevím, TU ruku mám chycenou do želez.
Dal jsem tomu chvíli, aby žádostivost ochabla a abych přišel na jiný myšlenky, snažil jsem se zastavit krvebraní. Krevní tělíska už vyhlásila pohotovost a začala jejich totální mobilizace. Zanedlouho byl klid a já si mohl užívat čerstvý vzduch dýchaný nosem.
Markýzka mě přišla morálně podpořit a lísala se ke mně. Jupiter a Saturn se patrně dostali do rovnováhy. Jediným zádrhelem byla želízka.

     Řešení bylo několik. Mohl jsem počkat do rána a pak poprosit souseda, aby mě odřízl narexáckou flexkou, nebo jsem mohl někomu zavolat, protože mobil jsem měl stále u sebe. Nakonec jsem se rozhodl vyřešit to sám. V Rusku mě naučili přelomit si klouby a ruku v nouzi vytáhnout.

     O půl hodiny později jsem už zalézal do postele, klouby zpátky na místě. Ruka mi zůstávala necitlivá a palec jsem měl oteklý a odřený do krve. Jinak jsem se cítil báječně. Konec konců, byl to skvělý den. Třeba jak jsem si udělal osobák 231, nebo jak jsem se nekonfliktně domluvil s Žížalkou brejlovcem, nebo jak jsem vzbudil sexuální touhu u krásné Žanety, pak ta skvělá procházka lesem při úplňku, příjemné mužné setkání na schodech před vchodem do baráku a nakonec kouzelnický trik při řešení želízkového hlavolamu. Den jak má být.

     Zalézám do postele a těším se, že až se ráno probudím, zase budu moci hýbat rukou.
A najednou zvoní telefon. Na zlomek okamžiku si představuji, že volá Žaneta, škemrá o sex a já budu tentokrát souhlasit, dohodneme se na pěti stovkách za noc, protože slevu tisíc korun ji bohatě vynahradím.
Ale není to Žaneta, volá Ríšova manželka Klárka.

     Stojím, držím telefon a po display už čůrkem teče krev z mého palce, poslouchám jak přerývaně dýchá: "Můžeš mi říct co se stalo?"
     "Hráli jsme bowling?" odpovídám nejistě na otázku otázkou. Už si nejsem moc jistý, jestli s tím vším má bowling ještě něco společného.
     "Jajks!" řekne potichu Klára.
     "Děje se něco, Klárko?"
     "Váu, to je dobrá otázka. No, tak asi bych řekla, že se něco děje, jinak bych ti nevolala."
     "Aha," vstřebávám zatím kusé informace a říkám si, že k těm dnešním úspěchům asi přibyde další kapitola.

     Čekám a nespěchám. Jestli mi Klára něco chce říct, řekne mi to. Je sice nad ránem, ale nemá cenu na ni spěchat. Je to jako píšťalkou popohánět kobru, aby si zalezla do proutěného košíku.
     "Jak bych ti asi vysvětlila, co se děje? No, vzpomínáš, jak jsi nám vyprávěl o šílenství francouzského krále Karla VI. a o šílenství anglického krále Jindřicha VI?"
     "Matně," připouštím.
     "Tak proti Ríšovi jsou to břídilové."
     "Aha," zatím jsem trochu mimo stopu, protože když odsud Ríša odjížděl, byl při smyslech a momentálně je to spíš Klára, která mluví jako vyšinutá.
     "Pamatuješ si na tu hospodu nad Bedřichovkou?"
     "Tak nějak," snažím se držet směr hovoru a už mám nějaké ty pocity a všelijaká tušení. Ríša se tam asi po cestě zastavil.
     "Je to při cestě, takže se tam Ríša zastavil." Hm, přihořívá. To on si tam možná dal nějaké pivo. Na cestu.
     "Vožral se tam jako prase. Totálně, otrava alkoholem." Hoří. Znám Ríšu jako své boty, vlastně lépe, když už si při kvalitě dnešních bot musím nový pár kupovat dvakrát do roka. Když se Ríša napije, ztrácí hygienické zábrany....
     "Poblil celý lokál od stropu až po podlahu, od oken až ke dveřím.." většinou se pak začne vytahovat...
     "Řval na celou hospodu, že naházel 230 v bowlingu..." dva, chtělo se mi říct, ale bylo mi jasné, že být hnidopichem není aktuálně žádoucí, protože se Ríša určitě minimálně s jedním člověkem pohádal...
     "S celou hospodou se pohádal, řval dokonce i na psa, který na něho štěkal..." to jsem neslyšel rád, protože pokud to došlo tak daleko, občas se i porve. A rvát, to on se umí i v opilým stavu.
     "A pak zmlátil několik místních kluků."
     "Aha," vrátil jsem se k osvědčenému klišé.
     "Pak sedl do auta a odjel."

     "No, zaplať pánbu. To to nedopadlo tak špatně."
     "Jajks," řekla Klárka a z toho by jeden usoudil, že přijde další sloka.
     "On nejel domů, jel se nahlásit do Pasířský policajtům. Prohlásil, že si o něm nesmí myslet ani na okamžik, že je nějaký práskač, ale že byl svědkem trestného činu, dokonce několika. Ví o zločinci, který v hospodě slovně napadal návštěvníky, pak inzultoval několik mladíků, řídil v podnapilosti a tady venku, přímo před služebnou, naboural policejní auto a pak nacouval do dopravní značky, kterou povalil. Tím zločincem je on sám, také je zároveň i svědek, může to klidně dokázat a klidně půjde i svědčit k soudu. Požaduje trest odnětí svobody, ale podmínečně, nebo s odkladem nástupu do vyšetřovací vazby, protože si potřebuje ještě něco zařídit, nějaký doklad, který chce zarámovat a pověsit doma nad krbem.
Sepsali s ním protokol a pak mi zavolali, abych si ho vyzvedla. Bude to mít dohru."

     "Aha, no tak vidíš, nakonec to dobře dopadlo, hlavně že se mu nic nestalo."
     "Jajks," řekla Klárka a už těch jajksů začínalo být na mne dnes moc. Lezly mi z jater a ledvin až do krku a zase zpátky.
     "Nejdřív mě popoháněl, abychom se domů dostali co nejdřív, ale na Šalďáku otevřel za jízdy dveře a chtěl vystoupit. Musela jsem zastavit, jinak by se zabil. Z kufru vytáhl bowlingovou kouli, přezul se do bot na bowling a pak mi na tramvajových kolejích začal ukazovat, jak dneska válel u tebe v Boru. Než jsem našla parkování, začal se rvát s lidmi na nástupním ostrůvku. Honil je a házel po nich tu kouli. Když někoho trefil, zařval strike, pokud někdo uhnul a trefil ho napodruhé, zařval spare. Divím se, že nikoho vážně nezranil. Potom rozbil velkou výlohu v obchoďáku a zahulákal: Kurva, žlábek!
Musela jsem zorganizovat asi deset lidí, abychom ho zvládli a strčili zpátky do auta. Dotčeně na všechny křičel, že sem už hrát bowling nikdy nepůjde. Zítra jdu za provozovatelem obchoďáku a musím se s ním dohodnout na zaplacení škody. Sice ušetří za mytí oken, ale musí najmout dalšího člověka na týden do ostrahy, dokud výlohu nespraví. Tohle sklo není skladem a vyrábí se v Německu. Ani tam prý není skladem."

     Klárka čekala, že něco řeknu. Slyšel jsem to čekání, promlouvalo hlasitě, zřetelně a důsledně požadovalo odpověď. 
     "Aha, to je blbý, no."
     "Snad si nemyslíš, že to je všechno?"
     "Ne, čekám na další jajks a asi si k tomu zobnu pár chipsů."
     "Nesnaž se být vtipný, ok? Pak jsme přijeli domů, ještě v naší ulici obešel většinu baráků, bouchal na dveře a mlátil do oken tak dlouho, dokud sousedi nevylezli ven. Každému oznámil, že dneska naházel 230 v bowlingu. Zítra je musím obejít a omluvit se jim, peču tři bublaniny a ani to možná nebude stačit.
Doma se ani nepřezul, zůstal v těch bowlingových botách. Snažila jsem se ho přesvědčit, aby nebudil děti, ale začal řvát, že je taky rodič, že má právo je vychovávat a jestli mu budu bránit, rozvede se se mnou.
Nechal děti nastoupit v obýváku podle velikosti a pak jim začal popisovat, jak dneska vyhrál v bowlingu. Majka a Štěpánka začaly brečet, tak jim řekl, že takhle se hráčky bowlingu nechovají, dal jim pětiletý trest domácího vězení, pak jim navždycky zakázal televizi, nakonec je poslal spát a popřál jim dobrou noc s tím, že doufá, že už se neprobudí. Tomáš to nevydržel a vyprsknul smíchy, protože tak absurdní tresty nemohl táta myslet vážně.
Richard měl asi pocit, že ho nebereme dost vážně, takže vzal konferenční stolek a rozbil televizi, tu velkou plazmovou. Místo ní máme díru ve zdi. Chtěla jsem zasáhnout, ale bála jsem se. Ohnal se stolkem i po mně a nechtěla jsem dopadnout jako ta Sony." 

     "Ty vole, to je psycho."
     "Asi tak. Kdyby tu byli Karel VI. a Jindřich VI., vedle Ríši by vypadali jako tibetští mniši z kláštera Šangri-La při cvičení duševní rovnováhy. Fakt hrůza."
     "Pak si šel lehnout? Uklidnil se?"
     "Ne, pak se teprve rozjel. Postavil se před Tomáše, přitáhl si ho k sobě a zeptal se, jestli je jeho kluk. To už měl slzy na krajíčku i Tomáš. Až do dneška si myslel, že největší rapl na světě je jejich trenér taekwondo. Ríša mu poručil, ať se soustředí, že od něho potřebuje jen jednu jedinou věc a pak už nebude potřebovat nikdy nic až do konce života.
To už jsem byla i já zvědavá, co z něho vypadne.
Že prý ví, že je Tomáš strašně inteligentní po něm a rozumí počítačům jako nikdo jiný na světě. On prý, tím myslel sebe, by také rozuměl počítačům nejlépe na světě, ale počítače se tu objevily když už bylo pozdě a on byl moc starý, aby se mohl něco naučit, takže je na ně úplně blbej, ale nemůže s tím už nic dělat. Teď se musí Tomáš soustředit a vymačkat ze sebe to nejlepší, co se naučil na těch zkurveně drahých školách, co mu on, Ríša, platí a dělá to rád, protože Tomáš je jeho kluk.
´ Musíš nabourat jeden program, bowlingový program a pak jít do databáze, nebo něčeho takovýho, najít tam mojí hru ze třetí dráhy v devět hodin a nechat ji vytisknout. Barevně nebo černobíle, to je jedno. Až to bude hotový, nechá se to zarámovat a pověsí se to třeba v obýváku nad krb, nebo do kuchyně nad ledničku. Možná k holkám do pokojíku, aby měly nějaký vzor a nedopadly jako maminka ´ ."

     "Hustý," řekl jsem. Hlavně proto, aby Klára věděla, že jsem neusnul, že mě to zajímá a že jsem na její straně. Potichu, tak aby to v telefonu neslyšela, jsem si otevřel sáček s chipsy.
     "Tomášek tam před ním stál jako hromádka neštěstí. Řekl, že tohle neumí. Že vlastně moc nechápe, co po něm Ríša chce a že se to ve třetí třídě ještě neučili.
Ríša na něho chvíli koukal a já se fakt bála, že ho začne mlátit, protože pak bych si došla pro nůž do kuchyně a buď bych zapíchla já jeho nebo on mne. Jenže Ríša si jen položil hlavu do dlaní a pořád opakoval: ´ Ty nejsi můj kluk, nejsi můj kluk, nejsi můj kluk.´ Do toho začal vřeštět Tomášek: ´ Já jsem tvůj kluk, jsem tvůj kluk.´
To trvalo odhadem tak pět minut, ne déle. Pak Ríša přestal a řekl, že v tom případě Tomáš nepotřebuje žádný počítač, když je na tyhle věci úplně blbej. Šel k Tomášovi do pokojíku, otevřel okno a na zahradu vyházel monitor, počítač, klávesnici, Playstation a dvě řady knížek z knihovničky. Jestli se nepletu, Playstation doletěl až do bazénu.
Když jsem Tomáše viděla, jak brečí a běží ke mně, roztáhla jsem ruce, abych ho přivinula, pohladila a uklidnila. Ale určitě má geny hlavně po tátovi, protože brečel vzteky a kolem mne jenom proběhl. V chodbě si vytáhl z báglu golfovou hůl, dvanáctku železo, vrátil se zpátky do obýváku a začal mlátit do Ríšových cen z golfových turnajů. Mlátil do nich i když už byly na malé kousky. U pusy měl pěnu a řval, že táta se zbláznil, takže tyhle ceny už taky nebude potřebovat. Přestaň mlaskat, ty fakt žereš brambůrky? Ty jsi ale kretén!"
     "Klárko, já tě ale poslouchám." ohradil jsem se opatrně, "já dělám dvě věci najednou. To, že jím brambůrky ještě neznamená, že jsem ohluchnul."
     "Jsi cynický hovado!"
     "Hm, to je pravda," nemínil jsem vést spor o svých morálních hodnotách, když o nich sám už několik let pochybuji.

     Klárka se uklidnila, prosadila svou a pokračovala. Já si nabral plnou hrst brambůrků, show must go on.
     "Tak jsem si pomyslela, že jsem na řadě a že bych taky mohla něco rozbít. Bylo toho k rozbití ještě dost, ale jediný, co jsem nechtěla rozbít, je naše manželství," slyšel jsem, jak se jí zlomil hlas a začíná mluvit přes slzy, "protože Ríšu pořád miluju a vím, že on miluje mne a naše děti. Zvedla jsem se a zařvala ze všech sil: ´ Dá si někdo zmrzlinu?´ ´"
Vyprsknul jsem smíchy a prostěradlo se zaplnilo oslintanými zbytky brambůrků. Zkoušel jsem je trochu sklepat na zem, ale pak jsem toho nechal. S takovou věcí si cynický hovado neláme hlavu.

     Klára mezitím pokračovala: "Oba se zastavili. Tomáš položil golfovou hůl, pokrčil rameny a řekl, že by si dal, pokud máme vanilkovou. Ríša se chvíli zasekl v čase, vypadal zmateně, ale pak taky pokrčil rameny a řekl, že má taky chuť na vanilkovou.
Když procházel kolem hromady svých rozmlácených golfových cen, ukázal na ně prstem a řekl Tomášovi: ´ Ten bordel si uklidíš, ty malej hajzle.´," teď bylo znát, že Klárka sice polyká slzy, ale zároveň se směje.
     "Z pokojíku vyšly holky, stejně nemohly v tom randálu usnout a přidaly se k vanilkovýmu mlsu. Štěpánka pak řekla Majce větu, která mě úplně odbourala: ´ Vidíš, říkala jsem ti, že je to táta a ne zlej robot. Jen je ožralej jako svině.´ Teď už spí, všichni. Ríša usnul po třetí lžičce zmrzliny, tak jsme ho museli ve čtyřech odtáhnout do postele."
     "Proč nespíš ty?"
     "Myslíš, že to jde? V tom binci? Uklízím, peču bublaniny a přemýšlím, jak z toho vybruslíme. A taky přemýšlím, co si budu přát. Dobře víš, že umí být dost velkorysý, když mu teče do bot. Podám žádost o rozvod a pak budu chtít cestu kolem světa." Zasmál jsem se. Ale spíš kvůli tomu, že se to ode mne čekalo, než aby mě to pobavilo. Byla to zajímavá sonda do ženského chápání pomsty.

     "Taky jsem se tě chtěla zeptat, co se vlastně stalo. On vážně naházel 230 v bowlingu?"
     "Dva, 232."
     "Váů, tak to se dost překonal."
     "Jak to?"
     "Ještě nikdy nenaházel víc než sto třicet."
Že mě to ani nepřekvapuje. Ještě si to s ním vyřídím, až se mu srovná biorytmus.
     "A víš, proč jsem ti taky zavolala? Protože nesnesu pomyšlení, že ses na tom spolupodílel a po bowlingu si pěkně vyspáváš, zatímco já tady šůruju zbytky zemětřesení."
Už jsem slyšel dost: "Pozdravuj děti a Ríšu, dobrou noc Klárko," a normálně jsem jí to vytípnul.

     Do bowlingu jsem se vypravil až za dva týdny, pečlivě jsem se mu vyhýbal. Sednul jsem si k nejvzdálenějšímu stolu v nejméně osvětleném místě restaurace a hodil před sebe pivní tácek. Je to výmluvné gesto štamgastů a zároveň objednávka.
Obsluhovala Žaneta, ve vypasených džínách chodila tak pomalu, že kdyby jen trošičku zpomalila, zastavila by se. Všimla si mě okamžitě, ale obsluhu mého stolu odkládala až na potom. Fakt jsem měl obavy, že konec světa přijde dřív než ona.

     Když konečně přistála u mého stolu, jednou půlkou zadečku se na něj posadila. Vnímal jsem její vůni a skrývanou radost z toho, že mě vidí. 98% jejích molekul se tetelilo radostí, ale 2% procentům, ze kterých se skládají mimické svaly v obličeji, přikázala tvářit se odměřeně a nepřístupně.
     "Tak copak si takhle navečer objednávají impotenti?"
     "Tak já nevím, co běhny všechno nabízejí."
2% molekul ztratila na chvíli kontrolu nad situací a po obličeji jí přeběhl úsměv. Hned na to, se 2% zase zmužila.
     "Jak ses dostal z těch želízek?"
     "Nedostal," pokýval jsem smutně hlavou, "ráno jsme museli volat hasiče, aby mě odstřihli."
     "Kecáš, kluci to tam za hodinku projeli a už jsi byl doma. Myslíš, že bych tě tam nechala celou noc? Nejsem blbá kráva, ty vole."
     "Hm, jasně. Dám si Plzeň, tak jestli nejsi blbá, nepopleteš to a nepřineseš mi místo piva éňo ňůňo cortado."

     Udělala pché a naštvaně se zvedla. Za chvilku ale byla zpátky, možná se mi to zdálo, ale šla trochu rychleji než obvykle a nesla plný tác. Půllitr s pivem postavila přede mne tak prudce, až trochu vyšplíchlo.
     "Jedno pivečko pro pána a tohle je taky pro tebe," podala mi dva papíry, pečlivě uložené do ochranných fólií. Dva čtrnáct dní staré záznamy her ze třetí dráhy od devíti hodin.
     "To jsi pro mně jako namalovala, nebo co?"
     "Ne, to jsem pro tebe nechala hned po hře vytisknout. Naparovali jste se před sebou s tím tvým kámošem, ale nemysli si, že nevím, že jste si oba hodili maximálku. Ty sis jí překonal o dvanáct bodů."
     "Oukej," řekl jsem potichu, ale měl jsem chuť vstát, svoji nejlepší fanynku Žanetu obejmout a říct jí, že se mi stýskalo a že normálně s sebou prezervativy nenosím, nicméně kdyby někdy brigádničila zdarma, pár bych si jich sehnal. Zůstal jsem ale sedět.

     Postavila přede mne sklenku: "Tohle máš na účet podniku. Jako bolestný za buciky buciky."
Pak se ke mě rychle sklonila a dala mi pusu na tvář, krátce jsem ucítil dotek hebkých rtů a jemného chmýří pod nosem.
     "A promiň, já se moc omlouvám, neměla jsem je posílat, někdy jsem fakt blbá kráva."
Přičichl jsem k tekutině ve skleničce a konečně se na ni usmál: "Já se vůbec nezlobím a kdybys byla blbá, nepamatovala by sis, že skořicový Jack Daniels je moje oblíbený pití. Ti kluci jsou fajn, je dobře, že se o tebe postarají, když je potřeba. A já si to zasloužil."

     S úlevou se zhoupla v bocích: "Jó, je s nimi sranda, ten menší boxoval v Mexiku o mistrák, ale prohrál a ten větší sloužil někde v Afgánu. Nikdy nechce mluvit o tom, jaký to bylo. Vzkazují ti, že na ně máš zapomenout."
     "Už se stalo."
     "Na mne ale nezapomeneš, viď? Myslím s dýškem..." dodala.
     "Ještě si to rozmyslím," uzavřel jsem diskuzi a obrátil do sebe obsah skleničky. S Jackem Danielsem si rozumím výborně a mám s ním nekomplikovaný férový vztah.

     Když jsem se vrátil domů, posadil jsem se k počítači a vygooglil pražské autobazary. Hledal jsem jednu konkrétní značku auta. V tenké ochranné fólii jsem měl záznam o naházených 232 bodech. Až jej budu Ríšovi předávat, nebudu chtít cestu kolem světa, ale zmíním se, že tam a tam mají v nabídce ojetý VW Scirocco.

     Nakonec všechno zůstává při starém, zkusili jsme pohnout Jupiterem a Saturnem a změnit jim trajektorii oběžných drah, ale oni se nedají, dál se šinou ve svém směru, dál chrání svou přitažlivou silou naši malou Zemi a tím i nás, obyčejné smrtelníky. Nic se nezměnilo, Ríša je můj věčný soupeř, ale hlavně osudový kamarád a přítel.